Každá cesta samotná začíná přípravou. Tedy záleží na tom, kam se jede. Někdy je ta příprava delší, někdy trvá jen chvíli. Pokud se člověk chystá sám a sám někam do Tibetu, nebo Austrálie a nemá zájem o ukecané průvodce, má dvě možnosti. Buďto se sbalí během půl hodinky a vyrazí, nebo si to všechno velmi pečlivě naplánuje. Což tedy ovšem znamená udělat si také jakýsi itinerář, aby věděl, kam chce a dopředu to mohl alespoň přibližně naplánovat. Ono se pak hned lépe toulá, když to má člověk tak nějak před sebou. Do tohoto itineráře je dobré si hlavně zapsat to, co chceme vidět. Tedy to, co za to stojí. To si můžeme rozmyslet doma a v klidu podle map a různých webů. Nehrozí pak, že něco opomeneme. Ovšem ten, kdo jede „na blind“, ten to nesleduje. Ví kam přibližně jede a co tam má očekávat. Zda stihne to neb ono je mu vcelku fuk. Jde mu o cestu a zážitky.

Balení věcí je kapitola sama o sobě. Pokud člověk ví, že půjde i do hor, kde bude zima a sníh, musí se na to náležitě připravit. Ovšem pokud ví, že bude týden jen u moře na pláži, stačí mu jen pár věcí. A je jasné, že do Tibetu či Austrálie nepojedeme s igelitovou taškou v ruce. To je snad jasné každému jen trochu soudnému člověku.

Přípravy do hor, a zvláště do velehor vyžadují hodně trpělivosti a také hodně znalostí. Jistě si dokážete představit horolezce, který stane pod osmitisícovkou a teprve zde zjistí, že si doma nechal zinkovou mast. Nebo mačky.
U moře je naprosto jedno pokud jste doma nechali opalovací krém, protože si tady koupíte jiný, popřípadě se budete vyhýbat přímému slunci. Ovšem pod osmitisícovkou většinou obchody nebývají, takže má horolezec smůlu. Musí zpátky tam, kde potřebné věci sežene.
Pokud se člověk chystá na běžnou dovolenou, nebývají kolem toho nějaké zvláštní orgie. Takže tomuto tématu se ani netřeba věnovat.